Fotky vážně, nevážně, ze země, ze vzduchu... a k tomu pár slov

Aktualizováno March 23, 2018

Island


Tak jo, narovinu - tohle hrabu docela dost z archivu. Na Island jsme jeli v roce 2011, v době kdy se stále skloňovalo slovo krize na všechny způsoby. Všechno bylo tak nějak levnější - a to se týkalo zejména Islandu, kde krize udeřila natvrdo, takže cesta v té době vyšla podstatně levněji něž pár let předtím a tuším, že i teď. Původní plán byl na deset dní a přišlo nám, že nemůžeme všechno stihnout. Chtěli jsme stihnout dva treky - Landmannalaugar a Ásbyrgi. Navíc vidět spoustu lákavých věcí na okružní cestě. Po detailním plánování jsme zakoupili letenky a zamluvili auto na celou dobu pobytu.



Jak to proběhlo..


První zastávkou, nepočítaje letiště, obchoďák atd, byl zlom litosferických desek Þingvellir - moje první zastávka v Americe :o). Místo zajímavé nejen tím, že právě zde se od sebe odděluje Amerika a Evropa, ale i tím, že zde se ustavil jeden z prvních parlamentů na světě (928 nl). První den jsme zakončili kempováním na louce, pitím zásob z domova a až velmi pozdě večer jsme si uvědomili, že je stále světlo. Island sice nemá pravý polární den ale i tak je rozdíl více než viditelný. Druhý den následovala návštěva gejzíru Geysir (jo po něm se všechny jmenuji) a jeho menšího bráchy Strokkur - měli jsme štěstí a tak jsme viděli chrlit oba. Po hodině jsme nasedli do auta a posunuli jsme se na Gullfoss - nádherný, ale vcelku přelidněný vodopád. Den jsme zakončili koupáním v termálních lázních a přesunem na louku k městečku Hekla, kde jsme opět kempovali.

V Hekla jsme zanechali náš vůz, přesedlali do terénního autobusu a vydali se na náš první plánovaný trek - Landmannalaugar. Jedná se o jednu z nejvíce profláknutých tras na světě a návštěvnost tomu odpovídá. Naštěstí pro nás se většina turistů vydá pouze na procházku kousek od autobusu, uvidí pár zajímavých věcí a potom zase odjede. A tak si člověk chtivý hor a dlouhých tras užije i chvilky samoty. Navíc celá trasa vede krajinou, která se neustále mění, takže zůstat na začátku je opravdu škoda (i když hlavní lákadlo se vyskytuje zde).
Celý trek stojí asi za samostatný článek- vede sopečnou krajinou, která se po cestě mění- od duhových hor, přes bublající potůčky, obsidiánovou poušť, sněhem pokryté kopce, trávou porostlé louky a kopce, poušť bez života až po malý (vzrůstem i velikostí) březový háj. Několikrát je třeba brodit řeky, které jsou i v létě velmi studené a některé po pás hluboké. Po cestě je několik kempů (přesněji tři), kde je v případě nouze možno sehnat i pomoc. Díky na tamní poměry nezvykle dlouhému období jasného a relativně teplého počasí, které nás provázelo od prvního dne, se nám podařilo zkrátit celý trek na 3 dny z původně plánovaných 4. Nutno ale říct že druhý den jsme toho měli plné zuby a na větu "v pohodě, za tím kopečkem už to musí být" jsme přestali slyšet za 7 kopečkem... Asi tak jako když zjistíte že jednodenní trasa je moc krátká, ale ta dvoudenní už zase moc dlouhá.. První den začíná u konečné zastávky autobusu, kde se nachází několik chat. Cesta vede k duhovým horám, nejslavnější atrakci celé trasy. Přes tyto hory se pak pokračuje dále k obsidiánové poušti. Kusy obsidiánového skla se zarývají do bot a černá barva jen přidává na zážitku. Poušť končí ledovcovou plotnou po které vystoupíme k terénnímu zlomu, za kterým vidíme naše první tábořiště. Všude přítomný písek a prach rozhání silný vítr, stany sice stavíme za hradbami z kamenů, ale i tak máme za chvilku ve stanech a spacácích písku jako na pláži. Večer si ještě dám blízký kopec a užiju si výhled na okolí. Druhý den si pak dávám cvičný výběh na ten samý kopec, tentokráte abych si vyfotil mlhu valící se do údolí. Druhý den je nejpestřejší - trasa ze začátku vede terénem rozrytým tajícím sněhem a ledem a zářezy hluboké kolem sedmi metrů se opakují jeden za druhým - nahoru, dolů, nahoru, dolů... Svým způsobem je to celkem zábavné. Následuje pohled do travou pokryté sopečné krajiny. První zeleň za dva dny. Sestupuje se z kopce do údolí potoka a pak dále po cestě až k chatě a tábořišti. Zde velká část návštěvníků přespí. Po krátké debatě, jestli máme síly a dost času se dostat až do dalšího kempu bylo rozhodnuto. Bude to brnkačka. Protože SEM to byla brnkačka. Cesta dále začíná brozením potoka a následně řeky.Celkově je pohodlná, po rovině a obě brození nejsou moc hluboké a tak nohy poděkují za svlažení. Po čase míjíme kemp - tento není oficiální součástí trasy a nachází se velmi blízko tomu předchozímu. Za ním překonáme řeku po mostě a hned poté následuje brození řeky, která je nejen pekelně studená a široká, ale i hluboká. Při každém brození oceňujeme, že jsme pobrali i boty do vody. Naboso by se to přejít nedalo. Za řekou následuje poušť. Několikrát mírně změní charakter, ale až do cíle druhého dne už uvidíme jen písek, lemovaný kameny nebo horami. Po cestě je ještě jedna řeka - naštěstí přemostěná. Po pár hodinách v poušti začínáme být unavení a stále více se vkrádá myšlenka, že spojit ty dva dny nebyl nejlepší nápad.Konečně z vrcholu bůhví kolikátého kopce vidíme kemp. Kousek od potoka rozděláme stan, osvěžíme se v chladném potoce a opět je veselo. Poslední den byl již relativně v klidném tempu, cesta vede kolem zajímavého kaňonu, skalního útvaru "Thorovo kladivo", Thorovým březovým hájkem, přes několik řek...až do bodu, kdy jsme se těsně před cílem ztratili to vlastně šlo hladce :). Jediné co nás tlačilo byl stanovený odjezd autobusu z konce trasy zpět k autu. Po několika pokusech trefit správný směr konečně nacházíme značku trasy a do cíle tak docházíme z rezervou. Všechny tři dny cesty byly úžasné a klidně bych si je hned zopakoval. Oprávněně je to jedna z nejlépe hodnocených pěších tras světa. I samotná cesta autobusem na trek a zpět je zážitek, který stojí za to. Autobus 4x4 na zvednutých nápravách brodí řeky jakoby nic.


Cesta dál pak pokračovala k vodopádu Seljalandsfoss a noc jsme strávili kousek od dalšího vodopádu Skógafoss. Oba vodopády patří k těm nejvíce fotografovaným na Islandu a tak tam člověk s foťákem moc nevymyslí. Vše co se dá vyfotit už bylo stokrát nafoceno. Detaily, úhly, krátké expozice, dlouhé expozice - mnoho fotek z těch míst je jako přes kopírák (včetně těch mých, přiznávám). No možná ne vždy to tak musí být - když jsme přijeli k vodopádu Seljalandsfoss a já si nastavoval kameru na první dlouhou expozici, tak z nedaleko parkujícího auta vyskočili tři holčičky a proběhly se okolo v bílých krátkých šatičkách. Na Islandu, ač jsme měli luxusní počasí a prvních pár dní nepršelo a svítilo Slunce, je teplota i uprostřed léta velmi nízká - o to zvláštnější zážitek to byl (my stáli opodál v bundách). Stihl jsme jen jeden záběr než se rozutekly zpátky k autu.


Dva další dny byly pak turistické i fotografické žně - černá pláž ve Víku, papuchalkové tamtéž, několikahodinový výšlap okolo ledovce s návratem přes opět velmi známý vodopád Svartifoss, legendární vrak letadla, roadtrip s ledovci i nekonečnými lávovými poli. A zakončení druhého dne na pláži ledovcového jezera Jökulsárlón s pohledem na majestátní kry na jezeře a nekonečný západ Slunce. Do dnes mě štve, že jsme nezašli ještě k moři - podívat se na ledovcové kry na pláži oceánu.



Ráno po snídani jsme vyjeli na celodenní pouť okolo západního pobřeží ostrova. Průvodce tvrdí, že zde není nic k vidění. Má pravdu. Zastavujeme po cestě jen dvakrát a jen na krátkou obchůzku auta a aby se řidiči vystřídali. Dálnice (jak se nazývá okružní asfaltka) se na 80km změní na šotolinovou cestu. Přemýšlíme jak se k oděrkám bude stavět půjčovna (nakonec auto přeberou aniž by jej kontrolovali). Noc trávíme na místě, které nám přijde nudné - proč by nemělo - výhled máme na stodolu na farmě a silnici.. Vše se mění ráno, kdy vycházíme na trek kaňonem Ásbyrgi. Celý trek až k vodopádu Dettifoss trvá dva dny a vede okolo kaňonu jehož výška dosahuje okolo sta metrů. V polovině je pak kemp, který je dostupný i autobusem. Tam také ráno druhého dne zjišťujeme že je celkem možné, že nemusíme stihnout autobus na cestu zpět z konečného bodu trasy. Rozhodujeme se že 2 z nás trasu dokončí podle původního plánu, zbytek že se vrátí na začátek trasy. Ve dvou pak za písečné bouře dojdeme do cíle s dostatečnou rezervou. Odměna je pohled na Dettifoss - nejmohutnější evropský vodopád. Ten je navíc doplněn ještě jedním podobně mohutným vodopádem o kousek dál po toku řeky - oproti Dettifossu je ale dostupný jen po svých. Ani druhá část výpravy nebyla o nic ochuzena - vodopád je dostupný ze dvou stran a tak jsme si k druhé straně pohodlně dojeli autem. Bohužel chůze si vyžádala i oběti - celý den venku nesený Canon dostal zabrat a písek z písečné bouře, kterou jsme procházeli ke konci cesty, se dostal pod utěsnění ovládacích prvků a tak jsme přišel do konce cesty o několik funkcí fotoaparátu. Podstatnou věcí bylo, že fotky nešly mazat - o to více jsme se pak musel soustředit abych cvaknul vše na první dobrou.


Ve velikém větru a písečné bouři dojíždíme k jezeru Mývatn a zastavíme zde v prvním kempu na trase, kde platíme (do té doby jsme vždy spali venku na loukách atd zadarmo). Potřebujeme si nabít všechny elektronické hračky, uvařit a odpočinout si někde kde nefouká, takže kemp, ač placený, přichází více než vhod. Pohodu v kempu kazí akorát otravní komáři, nestačíme je ani zabíjet kolik jich je. Po snídani jsme vyjeli k horskému hřebenu Námafjall - aktivní sopka ležící pod ním děla z celé oblasti atraktivní místo plné bublajících jezírek. Následuje jen o pár kilometrů dál ležící vulkanický komplex Krafla. Je zajímavý nejen různě starými lávovými poli, vulkanickými jezírky, ale pro mě i fungující geotermální elektrárnou.

Po povedeném dni následuje úmorná cesta autem zakončená nejlepším kempováním v životě. Perfektní místo a neskutečný západ Slunce u moře - západy Slunce na Islandu během léta mají tu výhodu že trvají neskutečně dlouho. Začínáme řešit co se zbývajícími dny - zbývají tři. Nakonec se rozhodneme pouze dokončit okružní cestu a nechat si nějakou rezervu - na větší akce a treky už není čas. Druhý den tedy vyrážíme dle plánu - čeká nás návštěva druhého největšího města Islandu - Akureyri. Po prohlídce městečka kde alespoň mě osobně nicm moc nezaujalo (nepočítám-li liquer shop), jsme vyrazili k vodopádu Godafoss. Den jsme ukončili kempováním u skalního útvaru Hvítserkur, pozorováním vzdálených tuleňů a neustálým dopínáním stanů - vítr tu noc stál za to.


Poslední dva dny se už moc nepovedly - jednak jsme byli mírně přesyceni vodopády a tak jsme už u každého nevzdychali, ale hlavně se začalo kazit počasí - ochladilo se, zvedl se vítr a začalo vytrvale mrholit, což čas o času přešlo do silného deště. Noci už nebyly o tom posedět před stanem a likvidovat zásoby domácí slivovice, ale spíše o tom, že jsme si zahrabaní do spacáků povídali přes stěny stanu. Celkově se i dost ochladilo a k bundě jsme přidali čepice a rukavice. Navštívili jsme sice Kirkjufell, ale díky vytrvalému dešti jsme nic kloudného nevyfotil a i náš pokus o zdolání hory ztroskotal před vrcholem kvůli nepřízni počasí. Dali jsme ještě procházku po pobřeží, náhodou narazili na odbočku (označenou u hlavní slinice na papundeklu)ke zdechlině velryby a poslední noc jsme přespali kousek od Reykjavíku. Ten jsme navštívili nakonec. Je to velmi sympatické město, kde si umím představit žít.


Co mě překvapilo, líbilo se..


První šok je krajina sama o sobě - něco takového se vidí málokdy a když už, tak většinou v menším měřítku. Fotografická pastva. Pouště, sopky, ledovce, vodopády, stovky vodpádů abych byl přesný, nádherné pobřeží, hory...Skvělé jsou všudy přítomné koupaliště, kde je voda napájená z teplých pramenů a tak se dá koupat pod širým nebem i když je venku opravdu nevlídně. Pokud mě paměť neklame, tak jsme až na dny, kdy jsme spali někde na treku, navštívili koupaliště každý den. Nejlepším zážitkem pak byl nález mnoho let opuštěného koupaliště se stále funkčním bazénem. Osobně mi vyhovovala i strava - ne že by byla zrovna zdravá, ale burgery mám fakt rád a ani ovčí hotdog mě nezklamal (místní mu říkají pylsur a je k dostání na každém rohu včetně obligátní černé kávy, která se tady pije po litrech). Nejen stravou, ale i vozovým parkem pak Island připomíná Ameriku (tu co znám z filmů ;) ). Další pro našince nezvyklou věcí jsou samoobslužné benzínky, kde není ani obsluha aby poradila jak s tím vším zacházet (platba přes terminál aj..). Co jsme naopak neodhadli je čas - na objetí ostrova, návštěvu těch nejzajímavějších přírodních úkazů a zvládnutí dvou treků by bohatě stačilo dní 8. Island se pro mě stal zemí, kterou jsme si zamiloval a doufám, že se tam opět někdy podívám - třeba v zimě na focení polárních září.