Fotky vážně, nevážně, ze země, ze vzduchu... a k tomu pár slov

Aktualizováno 20. 05. 2018

Změna značky? Opravdu?


Když jsem tuhle vystavoval, přišel ke mně na vernisáži pán a s potutelným úsměvem se zeptal: "Tak co? Nikon nebo Canon?" Odpověděl jsem něco ve smyslu, že na značce nezáleží, že dobrá fotka se dá udělat i s kompaktem. Přeci se však jedná o téma, které má své místo v životě fotografa - zejména v momentě kdy si řekne, že je třeba udělat změnu. Co mě k této změně vedlo, zda to byl dobrý výběr nebo ne a jaký vliv to má (nebo taky ne) na můj styl focení se pokusím popsat v tomto a následujících článcích.
Proč by někdo měnil značku? Zejména když do ní nacpal spoustu peněz a získal k ní časem pomalu až citovou vazbu? Jenže jak přibývají roky, cítím, že tahat na zádech zrcadlovku,minimálně dva pořádně těžké objektivy, filtry, hromadu příslušenství včetně blesku a stativu, není to pravé ořechové. Při jakémkoliv treku mi na zádech skončí přes 8kg výbavy navíc oproti dalším účastníkům a je to znát na rychlosti i na vzdálenosti, jakou jsem schopen ujít. Navíc po letech začala výbava (respektive tělo foťáku) zastarávat. Po dlouhém váhání zda zůstat věrný dosavadní značce nebo přejít na jinou jsem se rozhodl - vyměním stávající systém za jiný. Ač jsem měl důvodů více, ten hlavní byl a stále je hmotnost - důvody proč jsem se nerozhodl opět pro Canon a rovnou vyměnil i značku popíšu níže.

Vzhledem k tomu, že takový krok je zásadní, tak přemýšlení a rešerše na internetu zabraly pomalu rok. Prvním důležitým rozhodnutím (i když svým způsobem tím nejlehčím) bylo že DSLR (zrcadlovku) vyměním za CSC(bezzrcátko) - zde se dá ušetřit v krajním případě až půl kila na těle. Navíc elektronický hledáček umožňuje zobrazovat i další údaje přímo v hledáčku - např. živý histogram. A pak jsou dnes CSC vybaveny spoustou funkcí, které usnadňují uživatelům život (příkladem budiž focus peaking) - z toho důvodu jsem musel v minulosti vždy instalovat SW třetí strany (Magic Lantern, CHDK) . .
Jako mnoholetý uživatel fullframe fotoaparátů jsem začal pokukovat po nějakém FF těle. Po zvážení toho, že tato změna sice ušetří půl kila, ale objektivy jsou stejně těžké jako ty na DSLR , mi bylo vnitřně jasné, že tato volba vypadne hned ze začátku. Ale bylo to opravdu těžké rozhodování, kdy se byl sentiment s praktičností, touha po dokonalosti s kompromisy. První co bylo třeba překonat (vnitřně s pomocí mnoha článků a fotek) byl "downgrade" z plnoformátového čipu na menší. Všude a ze všech stran se valí chvály na velikost čipu (čím větší tím lepší), na nepřekonatelnou (ne)hloubku ostrosti, bodování na DXO vyhrávají s přehledem velké čipy. A nejlepší současný fotoaparát je CSC od Sony a jak jinak než fullframe. Jenže šetřit váhu byl první cíl a toho je třeba se držet.


FF vs APS vs Micro4/3 ...



Hloubka ostrosti. Tohle mě trápilo asi nejvíce ze všeho. Když si člověk zvykne na výhodu práce s malou hloubkou ostrosti, tak pak kompromis bolí. Asi si říkáte proč to řešit, když na webu mám krajinky a makro a tam je problém většinu opačný. Jenže fotím i portréty a svatby a v těchto případech musím pracovat s malou hloubkou ostrosti abych dosáhl kýženého výsledku. Zde jsem byl navíc bez jakékoliv reálné zkušenosti s menšími čipy. Zlom přišel až když jsem narazil na nějaké stránky lidí fotících svatby a portréty na Fujifilm - dlouho jsem se pak držel myšlenky pořídit si jejich X-T2. A na dlouhou dobu se tak můj výběr scvrknul na APS těla - jelikož jsem vše poměřoval s tímto strojem, popřípadě celým systémem Fujifilmu. Vzhledem k tomu, že FF vypadly hned na začátku a v segmentu APS jsem si vybral vítěze, začal jsem se porozhlížet po objektivech. A pak přišel druhý zlom - při čtení recenze na jeden objektiv, který jsem si plánoval koupit, jsem narazil na asijský blog o Olympusu. Nikdy před tím jsem neuvažoval o systému Micro4/3. Ale něco ve mně zahlodalo - se správným objektivem by možná bylo jedno jaká je velikost čipu. A váhově bych ještě ušetřil. A objektivně vzato je ovšem větší hloubka ostrosti výhodnou zase někde jinde - u makra nebo krajinek - je skvělé, že není nutné slepovat x-expozic kvůli hloubce ostrosti nebo se prát s difrakcí a pro-ostřený obraz lze získat na jeden záběr. Pokud bych zvolený set používal pouze v situacích kde chci omezovat váhu nejvíce, tak by mi velká hloubka ostrosti vůbec nevadila. Na druhou stranu by to znamenalo, že bych byl nucen stále fotit velkou část věcí na stávající systém.
ISO. A jak je to s focením na vysoké? ž teď fotím běžně ISO 6400. A na jaké závěrky? A vlastně jak obstojí můj obstarožní Canon 5D mk2 oproti novým, byť menším čipům? Na rovinu - v tomto ohledu menší čipy celkem dobře konkurují jelikož vývoj je znát, ale i tak si nevede "stařík" tak špatně a fyzická velikost čipu dělá svoje. A jak s tím vším zamíchá případná vestavěná stabilizace v objektivech nebo na čipu? A to už je zase jiná pohádka - udržet 1/10 z ruky u Fujifilmu s dobrým objektivem zní lákavě...a co udržet 2s z ruky? Nemožné? Podle Olympusu ne...a co by to znamenalo? Pro focení portrétů nebo svateb ve špatném osvětlení asi nic, ale pro focení např, krajinek nebo makra z ruky to znamená dost. Stativ bych tak nemusel tahat vždy a všude, jenže nakonec bych jej stejně tahal - nebo ne? A opět to stejné - musel bych si držet dva systémy kvůli rozdílným požadavkům na rychlost závěrky v kombinaci s ISO.

Rozlišení. 20Mpx, 36Mpx, 1Gpx...nevím. Do teď mi bohatě stačilo zhruba 21Mpx a tak nemám důvod to měnit. Navíc když chci více, tak lepím fotky k sobě. Ale Hi-Res mode od Olympusu udělá z 20Mpx 80 a to už je co říct. Bez pohybu kamerou, bez potřeby panoramatické hlavy...
Dynamický rozsah. Tak tady Canon 5D mk2 svůj boj dávno prohrál. Se všemi.
Rychlost ostřeníFotím dost manuálními skly, i pomalejší 5D mk2 mi celkem stačí a tak toto kupodivu nepředstavuje rozhodující faktor.
Formát obrazu. 2:3 vs 4:3. Pro někoho okrajové téma, pro někoho ne. V minulosti jsme fotil na oba formáty (celá galerie Nový Zéland a Austrálie je focena na kompakt Canon G7 kde formát byl 4:3) a tak mi to nepřišlo až tak důležité, i když mi byl vnitřně bližší formát 2:3.
Příslušenství. FF je zavrhnut. Vše ostatní se tak nějak pohybuje přímou úměrou - s menší velikostí menší cena. Až na to, že to neplatí vždy a všude - extrémně světelné objektivy nejsou levné ani lehké na žádné tělo. Blesky, filtry, aj jsou jen nutným nákladem a do rozhodování o konečné značce je zahrnuji jen okrajově.
Objektivy - toto je asi to co trápí nejvíce fotografů. Do původních je investována hromada peněz, kompatibilita je mezi značkami nulová - až na výjimku, kterou představuje koncept ve formát Micro 4/3, kde pokud člověk nenajde co hledal u Olympusu, může zabrousit do Panasonicu či naopak. Jinou možností je použití redukce, ale to v mém případě nedávalo smysl - jelikož šetřit váhu byl původní cíl a objektivy představují většinu váhy navíc, musel jsem si projít spoustu recenzí a testů a zohledňovat váhu u každé kombinace. Co se týče kvality tak jsem nechtěl dělat kompromisy - dobrá kresba, přesnost kontrastu a zvládnutí vysokého rozlišení. U vybraného setu jsem chtěl maximální univerzálnost - pokud možno co nejméně výměn objektivu na těle - zde občas i při sebelepší snaze uvízne prach kde nemá a následné čistění v postprocesu je zbytečně trýznivá činnost.
Finále. Na začátek musím říct, že univerzální nástroj jsem nenašel. Plnoformátové snímače ve spojení s převážně těžšími objektivy a nutností případné další práce při spojování expozic na focus bracketing se nejeví jako ideální pro krajinářsku, případně makro fotografii. Stejně tak pro wildlife jsou vhodnější fotoaparáty s crop factorem umožňujícím použití lehčích objektivů. Proto jsme se rozhodl udělat kompromis a v první řadě ulehčit zádům a jít do menšího čipu. Mezi prvními značkami vypadnul Canon a Nikon -oba giganti podstatně zaspali dobu a ani jedna značka nemá v segmentu CSC foťáků co nabídnout. Nikon vůbec nic, Canon pár těl, kde za řeč může stát technologie DualPixel. Ale to je velmi málo na to aby mě to přesvědčilo. Ve finále jsem se rozhodoval mezi dvěma těly - výše zmíněným Fujifilm X-T2 a Olympus OM-D E-M1 Mark II. U obou se mi líbila odolnost, spousta užitečných funkcí a i výběr objektivů mi naprosto vyhovoval. Jeden mě více lákal přijatelnějšími možnostmi práce s vyššími ISO hodnotami a dosažitelnou menší hloubkou ostrosti, druhý stabilizací v těle a lehkými a levnějšími objektivy. Nakonec mě přesvědčila stabilizace v těle, Hi-Res mode a další ušetření váhy ve formě objektivů. Takže tušíte, že vyhrál Olympus OM-D E-M1 Mark II. V prvním kroku s objektivem 12-100mm f4 PRO, který bude brzy následovat 60mm f2,8 Marco a následně dle možností i další objektivy.

Co jsem ztratil? Vlastně nic - ponechávám si stále staré tělo od Canonu, i když už s ním neběhám po horách ani nikde jinde. Využívám stále jeho přednosti (i když ostření to není ;) stejně jako zastaralý SW., který bez MagicLantern je jen těžce použitelný např. pro focení se starými manuálními skly). Pozvolna se chystám dokupovat objektivy, tak abych nahradil zatím jedinou nevýhodu malého čipu a to příliš velkou hloubku ostrosti - stačí ovšem světelnější objektiv nebo pečlivě zvolený odstup pozadí a i tato zdánlivě nepřekonatelná překážka je překonána. Na treky dnes beru lehoučkou sadu (mimochodem s tělem je dodáván i malý blesk, který mi pro většinu účelů stačí) sestávající se s těla a jednoho univerzálního objektivu 12-100mm f4 PRO, doplněnou o lehký stativ a pár filtrů. Tělo i objektivem je "těžké" 1153g což představuje malou část váhy původního setu (na jeho obranu ovšem musím říci že vzhledem k větší světelnosti objektivů a FF systému byl tento set mnohem univerzálnější a šlo s ním fotit od krajin až po svatby ). Baterie vydrží až překvapivě dlouho, ale i tak pro jistotu nosím 3. Změna váhy i velikosti je znát a dnes chodím s foťákem všude. Díky stabilizaci nemusím nosit stativ např. do města a přesto fotit v podmínkách ve kterých to dříve nebylo bez stativu možné (lze udržet až neuvěřitelně dlouhé časy - osobně zatím nejvíce 8s!). Otevřeli se mi tak nové možnosti focení. Skvělou funkcí jsou i Live Composite a LiveBulb - v kombinaci s ND filtrem (ve tmě bez něj) lze dosáhnout kreativních výsledků s kontrolou nad konečným produktem o hodně větší než jsem tomu byl kdy zvyklý. Změny rozhodně nelituji. Na druhou stranu musím konstatovat, že omezení ve velikosti čipu je znát a na portrétní či svatební fotografii se lépe hodí plnoformátové čipy doplněné o světelné objektivy (světelnost 1,2 by byla 0,6 na MTF a to si myslím že takový objektiv neexistuje..). Zde i do budoucna budu používat stávající vybavení.



Aktualizováno 23. 03. 2018

Island


Tak jo, narovinu - tohle hrabu docela dost z archivu. Na Island jsme jeli v roce 2011, v době kdy se stále skloňovalo slovo krize na všechny způsoby. Všechno bylo tak nějak levnější - a to se týkalo zejména Islandu, kde krize udeřila natvrdo, takže cesta v té době vyšla podstatně levněji něž pár let předtím a tuším, že i teď. Původní plán byl na deset dní a přišlo nám, že nemůžeme všechno stihnout. Chtěli jsme stihnout dva treky - Landmannalaugar a Ásbyrgi. Navíc vidět spoustu lákavých věcí na okružní cestě. Po detailním plánování jsme zakoupili letenky a zamluvili auto na celou dobu pobytu.



Jak to proběhlo..


První zastávkou, nepočítaje letiště, obchoďák atd, byl zlom litosferických desek Þingvellir - moje první zastávka v Americe :o). Místo zajímavé nejen tím, že právě zde se od sebe odděluje Amerika a Evropa, ale i tím, že zde se ustavil jeden z prvních parlamentů na světě (928 nl). První den jsme zakončili kempováním na louce, pitím zásob z domova a až velmi pozdě večer jsme si uvědomili, že je stále světlo. Island sice nemá pravý polární den ale i tak je rozdíl více než viditelný. Druhý den následovala návštěva gejzíru Geysir (jo po něm se všechny jmenuji) a jeho menšího bráchy Strokkur - měli jsme štěstí a tak jsme viděli chrlit oba. Po hodině jsme nasedli do auta a posunuli jsme se na Gullfoss - nádherný, ale vcelku přelidněný vodopád. Den jsme zakončili koupáním v termálních lázních a přesunem na louku k městečku Hekla, kde jsme opět kempovali.

V Hekla jsme zanechali náš vůz, přesedlali do terénního autobusu a vydali se na náš první plánovaný trek - Landmannalaugar. Jedná se o jednu z nejvíce profláknutých tras na světě a návštěvnost tomu odpovídá. Naštěstí pro nás se většina turistů vydá pouze na procházku kousek od autobusu, uvidí pár zajímavých věcí a potom zase odjede. A tak si člověk chtivý hor a dlouhých tras užije i chvilky samoty. Navíc celá trasa vede krajinou, která se neustále mění, takže zůstat na začátku je opravdu škoda (i když hlavní lákadlo se vyskytuje zde).
Celý trek stojí asi za samostatný článek- vede sopečnou krajinou, která se po cestě mění- od duhových hor, přes bublající potůčky, obsidiánovou poušť, sněhem pokryté kopce, trávou porostlé louky a kopce, poušť bez života až po malý (vzrůstem i velikostí) březový háj. Několikrát je třeba brodit řeky, které jsou i v létě velmi studené a některé po pás hluboké. Po cestě je několik kempů (přesněji tři), kde je v případě nouze možno sehnat i pomoc. Díky na tamní poměry nezvykle dlouhému období jasného a relativně teplého počasí, které nás provázelo od prvního dne, se nám podařilo zkrátit celý trek na 3 dny z původně plánovaných 4. Nutno ale říct že druhý den jsme toho měli plné zuby a na větu "v pohodě, za tím kopečkem už to musí být" jsme přestali slyšet za 7 kopečkem... Asi tak jako když zjistíte že jednodenní trasa je moc krátká, ale ta dvoudenní už zase moc dlouhá.. První den začíná u konečné zastávky autobusu, kde se nachází několik chat. Cesta vede k duhovým horám, nejslavnější atrakci celé trasy. Přes tyto hory se pak pokračuje dále k obsidiánové poušti. Kusy obsidiánového skla se zarývají do bot a černá barva jen přidává na zážitku. Poušť končí ledovcovou plotnou po které vystoupíme k terénnímu zlomu, za kterým vidíme naše první tábořiště. Všude přítomný písek a prach rozhání silný vítr, stany sice stavíme za hradbami z kamenů, ale i tak máme za chvilku ve stanech a spacácích písku jako na pláži. Večer si ještě dám blízký kopec a užiju si výhled na okolí. Druhý den si pak dávám cvičný výběh na ten samý kopec, tentokráte abych si vyfotil mlhu valící se do údolí. Druhý den je nejpestřejší - trasa ze začátku vede terénem rozrytým tajícím sněhem a ledem a zářezy hluboké kolem sedmi metrů se opakují jeden za druhým - nahoru, dolů, nahoru, dolů... Svým způsobem je to celkem zábavné. Následuje pohled do travou pokryté sopečné krajiny. První zeleň za dva dny. Sestupuje se z kopce do údolí potoka a pak dále po cestě až k chatě a tábořišti. Zde velká část návštěvníků přespí. Po krátké debatě, jestli máme síly a dost času se dostat až do dalšího kempu bylo rozhodnuto. Bude to brnkačka. Protože SEM to byla brnkačka. Cesta dále začíná brozením potoka a následně řeky.Celkově je pohodlná, po rovině a obě brození nejsou moc hluboké a tak nohy poděkují za svlažení. Po čase míjíme kemp - tento není oficiální součástí trasy a nachází se velmi blízko tomu předchozímu. Za ním překonáme řeku po mostě a hned poté následuje brození řeky, která je nejen pekelně studená a široká, ale i hluboká. Při každém brození oceňujeme, že jsme pobrali i boty do vody. Naboso by se to přejít nedalo. Za řekou následuje poušť. Několikrát mírně změní charakter, ale až do cíle druhého dne už uvidíme jen písek, lemovaný kameny nebo horami. Po cestě je ještě jedna řeka - naštěstí přemostěná. Po pár hodinách v poušti začínáme být unavení a stále více se vkrádá myšlenka, že spojit ty dva dny nebyl nejlepší nápad.Konečně z vrcholu bůhví kolikátého kopce vidíme kemp. Kousek od potoka rozděláme stan, osvěžíme se v chladném potoce a opět je veselo. Poslední den byl již relativně v klidném tempu, cesta vede kolem zajímavého kaňonu, skalního útvaru "Thorovo kladivo", Thorovým březovým hájkem, přes několik řek...až do bodu, kdy jsme se těsně před cílem ztratili to vlastně šlo hladce :). Jediné co nás tlačilo byl stanovený odjezd autobusu z konce trasy zpět k autu. Po několika pokusech trefit správný směr konečně nacházíme značku trasy a do cíle tak docházíme z rezervou. Všechny tři dny cesty byly úžasné a klidně bych si je hned zopakoval. Oprávněně je to jedna z nejlépe hodnocených pěších tras světa. I samotná cesta autobusem na trek a zpět je zážitek, který stojí za to. Autobus 4x4 na zvednutých nápravách brodí řeky jakoby nic.


Cesta dál pak pokračovala k vodopádu Seljalandsfoss a noc jsme strávili kousek od dalšího vodopádu Skógafoss. Oba vodopády patří k těm nejvíce fotografovaným na Islandu a tak tam člověk s foťákem moc nevymyslí. Vše co se dá vyfotit už bylo stokrát nafoceno. Detaily, úhly, krátké expozice, dlouhé expozice - mnoho fotek z těch míst je jako přes kopírák (včetně těch mých, přiznávám). No možná ne vždy to tak musí být - když jsme přijeli k vodopádu Seljalandsfoss a já si nastavoval kameru na první dlouhou expozici, tak z nedaleko parkujícího auta vyskočili tři holčičky a proběhly se okolo v bílých krátkých šatičkách. Na Islandu, ač jsme měli luxusní počasí a prvních pár dní nepršelo a svítilo Slunce, je teplota i uprostřed léta velmi nízká - o to zvláštnější zážitek to byl (my stáli opodál v bundách). Stihl jsme jen jeden záběr než se rozutekly zpátky k autu.


Dva další dny byly pak turistické i fotografické žně - černá pláž ve Víku, papuchalkové tamtéž, několikahodinový výšlap okolo ledovce s návratem přes opět velmi známý vodopád Svartifoss, legendární vrak letadla, roadtrip s ledovci i nekonečnými lávovými poli. A zakončení druhého dne na pláži ledovcového jezera Jökulsárlón s pohledem na majestátní kry na jezeře a nekonečný západ Slunce. Do dnes mě štve, že jsme nezašli ještě k moři - podívat se na ledovcové kry na pláži oceánu.



Ráno po snídani jsme vyjeli na celodenní pouť okolo západního pobřeží ostrova. Průvodce tvrdí, že zde není nic k vidění. Má pravdu. Zastavujeme po cestě jen dvakrát a jen na krátkou obchůzku auta a aby se řidiči vystřídali. Dálnice (jak se nazývá okružní asfaltka) se na 80km změní na šotolinovou cestu. Přemýšlíme jak se k oděrkám bude stavět půjčovna (nakonec auto přeberou aniž by jej kontrolovali). Noc trávíme na místě, které nám přijde nudné - proč by nemělo - výhled máme na stodolu na farmě a silnici.. Vše se mění ráno, kdy vycházíme na trek kaňonem Ásbyrgi. Celý trek až k vodopádu Dettifoss trvá dva dny a vede okolo kaňonu jehož výška dosahuje okolo sta metrů. V polovině je pak kemp, který je dostupný i autobusem. Tam také ráno druhého dne zjišťujeme že je celkem možné, že nemusíme stihnout autobus na cestu zpět z konečného bodu trasy. Rozhodujeme se že 2 z nás trasu dokončí podle původního plánu, zbytek že se vrátí na začátek trasy. Ve dvou pak za písečné bouře dojdeme do cíle s dostatečnou rezervou. Odměna je pohled na Dettifoss - nejmohutnější evropský vodopád. Ten je navíc doplněn ještě jedním podobně mohutným vodopádem o kousek dál po toku řeky - oproti Dettifossu je ale dostupný jen po svých. Ani druhá část výpravy nebyla o nic ochuzena - vodopád je dostupný ze dvou stran a tak jsme si k druhé straně pohodlně dojeli autem. Bohužel chůze si vyžádala i oběti - celý den venku nesený Canon dostal zabrat a písek z písečné bouře, kterou jsme procházeli ke konci cesty, se dostal pod utěsnění ovládacích prvků a tak jsme přišel do konce cesty o několik funkcí fotoaparátu. Podstatnou věcí bylo, že fotky nešly mazat - o to více jsme se pak musel soustředit abych cvaknul vše na první dobrou.


Ve velikém větru a písečné bouři dojíždíme k jezeru Mývatn a zastavíme zde v prvním kempu na trase, kde platíme (do té doby jsme vždy spali venku na loukách atd zadarmo). Potřebujeme si nabít všechny elektronické hračky, uvařit a odpočinout si někde kde nefouká, takže kemp, ač placený, přichází více než vhod. Pohodu v kempu kazí akorát otravní komáři, nestačíme je ani zabíjet kolik jich je. Po snídani jsme vyjeli k horskému hřebenu Námafjall - aktivní sopka ležící pod ním děla z celé oblasti atraktivní místo plné bublajících jezírek. Následuje jen o pár kilometrů dál ležící vulkanický komplex Krafla. Je zajímavý nejen různě starými lávovými poli, vulkanickými jezírky, ale pro mě i fungující geotermální elektrárnou.

Po povedeném dni následuje úmorná cesta autem zakončená nejlepším kempováním v životě. Perfektní místo a neskutečný západ Slunce u moře - západy Slunce na Islandu během léta mají tu výhodu že trvají neskutečně dlouho. Začínáme řešit co se zbývajícími dny - zbývají tři. Nakonec se rozhodneme pouze dokončit okružní cestu a nechat si nějakou rezervu - na větší akce a treky už není čas. Druhý den tedy vyrážíme dle plánu - čeká nás návštěva druhého největšího města Islandu - Akureyri. Po prohlídce městečka kde alespoň mě osobně nicm moc nezaujalo (nepočítám-li liquer shop), jsme vyrazili k vodopádu Godafoss. Den jsme ukončili kempováním u skalního útvaru Hvítserkur, pozorováním vzdálených tuleňů a neustálým dopínáním stanů - vítr tu noc stál za to.


Poslední dva dny se už moc nepovedly - jednak jsme byli mírně přesyceni vodopády a tak jsme už u každého nevzdychali, ale hlavně se začalo kazit počasí - ochladilo se, zvedl se vítr a začalo vytrvale mrholit, což čas o času přešlo do silného deště. Noci už nebyly o tom posedět před stanem a likvidovat zásoby domácí slivovice, ale spíše o tom, že jsme si zahrabaní do spacáků povídali přes stěny stanu. Celkově se i dost ochladilo a k bundě jsme přidali čepice a rukavice. Navštívili jsme sice Kirkjufell, ale díky vytrvalému dešti jsme nic kloudného nevyfotil a i náš pokus o zdolání hory ztroskotal před vrcholem kvůli nepřízni počasí. Dali jsme ještě procházku po pobřeží, náhodou narazili na odbočku (označenou u hlavní slinice na papundeklu)ke zdechlině velryby a poslední noc jsme přespali kousek od Reykjavíku. Ten jsme navštívili nakonec. Je to velmi sympatické město, kde si umím představit žít.


Co mě překvapilo, líbilo se..


První šok je krajina sama o sobě - něco takového se vidí málokdy a když už, tak většinou v menším měřítku. Fotografická pastva. Pouště, sopky, ledovce, vodopády, stovky vodpádů abych byl přesný, nádherné pobřeží, hory...Skvělé jsou všudy přítomné koupaliště, kde je voda napájená z teplých pramenů a tak se dá koupat pod širým nebem i když je venku opravdu nevlídně. Pokud mě paměť neklame, tak jsme až na dny, kdy jsme spali někde na treku, navštívili koupaliště každý den. Nejlepším zážitkem pak byl nález mnoho let opuštěného koupaliště se stále funkčním bazénem. Osobně mi vyhovovala i strava - ne že by byla zrovna zdravá, ale burgery mám fakt rád a ani ovčí hotdog mě nezklamal (místní mu říkají pylsur a je k dostání na každém rohu včetně obligátní černé kávy, která se tady pije po litrech). Nejen stravou, ale i vozovým parkem pak Island připomíná Ameriku (tu co znám z filmů ;) ). Další pro našince nezvyklou věcí jsou samoobslužné benzínky, kde není ani obsluha aby poradila jak s tím vším zacházet (platba přes terminál aj..). Co jsme naopak neodhadli je čas - na objetí ostrova, návštěvu těch nejzajímavějších přírodních úkazů a zvládnutí dvou treků by bohatě stačilo dní 8. Island se pro mě stal zemí, kterou jsme si zamiloval a doufám, že se tam opět někdy podívám - třeba v zimě na focení polárních září.


Aktualizováno 8. 12. 2017

Makrofotografie - projekt Malý svět


Tak jak postupem času přestávám být "free" a počet foto grafií krajin tím pádem klesá, přišel čas, kdy jsem musel vymyslet, jak přizpůsobit koníček na něco méně časově náročného. Když jsem po dlouhé době vytáhnul ze skříně zaprášené makrokroužky a vydal se ven, byl jsem uchvácen světem, který jsem našel. Postupně se z obcházení zahrady a postávání u rododendronového keře stal rituál, který dnes opakuji vždy, když dovolí světlo. Tak jak postupují roční období, mění se i druhová skladba na tomhle relativně malém kousku země. Je až překvapivé kolik tvarů, barev a velikostí tato mikro zoo obsahuje.

Jak na to

Makro fotografií se nejčastěji rozumí taková fotografie, kdy je objekt vyfocen se se zvětšením větším než 1:1. K focení makro fotek se obecně používá několik různých technických řešení - od těch nejdražších jako jsou specializované objektivy, přes levnější předsádky a reverzní kroužky s přenosem clony až po nejobyčejnější makro kroužky. Každé řešení má své výhody i nevýhody a tak v praxi jako mnoho jiných kombinuji více možností - nejčastěji pak reverzně otočený objektiv spolu s makrokroužky. V závislosti na typu objektivu tak dostávám potřebné zvětšení - v případě potřeby si můžu pomoci přidáním/ubráním makrokroužku. Princip je to jednoduchý a jeho krása počívá v tom, že není třeba mít drahé objektivy a přesto se dá dostat velmi solidní zvětšení a pro mé účely vyhovující ostrost bez toho, že bych musel k focenému objektu přehnaně blízko.

Objektivy, které používám, patří mezi nejlevnější bazarové kousky na trhu - obyčejný Pentacon 50mm f1,8 a Pentacon 29mm f2,8. Ostření přes obejktiv není třeba řešit - při prvním pohledu do hledáčku je hned jasné že hloubka ostrosti je tak malá, že stačí pohyb o pár milimetrů a je přeostřeno jinam (přesněji nezaostřeno :) ). Redukce mám nasazené dvě - jedna pro závit M42- a druhá redukce pro reverzní uchycení na straně, kde je normálně uchycen filtr - obojí z čínské verze ebaye či něčeho podobného za pár desetikorun. Důležité jsou obě - i když je objektiv použit reverzně, tak redukce na M42 drží stlačené pérko na clonu a tu je tak možné plynule měnit a v dobrém světle tak i kontrolovat hloubku ostrosti. Samozřejmě lze také použít objektivy novejší konstrukce, ale ty budou vyžadovat reverzní redukci s přenosem clony, takže to znamená další náklady navíc. Mezikroužky mám nejjednodušší mechanické - opět není třeba utrácet, cílem je jen dostat objektiv dál od roviny snímače a tak si opět vystačím s čínským zbožím. Nakonec, pokud tedy nevlastníte nějaký super-hyper nadupaný stroj, který vám dovolí fotit na hodně vysoké ISO, budete potřebovat blesk. Dobrá zpráva je že opět není třeba hned běžet do obchodu a koupit ten nejlepší makro blesk, ale klidně si stejně jako já vystačíte s krabicí od mléka nasazenou na stávajícím blesku. Stálo mě to pár korun za lepicí pásku, kterou jsem vše dal dohromady a trochu času na upravení samotné krabice, ale jinak, pokud chcete estetičtější řešení tak opět na ebay najdete desítky různých difuzorů na blesk pro makro fotografování.

Fotím živý hmyz

- takže stativ se ke slovu dostane velmi zřídka. I když se snažím maximálně využít přirozeného světla, tak vzhledem k nutnosti velkých clonových čísel v kombinaci s relativně krátkými časy, si pomáhám přisvícením bleskem. I když by se mohlo zdát že skládaná makra nedělám díky technice focení, tak je tomu přesně naopak. Mám rád ten trojrozměrný pocit, když v zóně ostrosti je jen něco - stejně jak při focení portétu. A tak nepotřebuji makra skládat do superostrých fotek od kraje ke kraji - nesnažím se vytvořit encyklopedii, ale jen zachytit fasinující svět a příběhy malé zahrady. No a asi by mě ani nebavilo aranžovat mrtvý nebo mražený hmyz.


Aktualizováno 7. 12. 2017

První zpráva


První post po přestavbě stránek, takže co napsat? Snad jen "Vítejte!" by stačilo. Ovšem asi stačit nebude. Doufám, že po přechodnou dobu odpustíte mírné technické nedostatky, které budou dozajista provázet první týdny a možná i měsíce provozu. Na druhou stranu doufám, že již teď oceníte responsibilní design, lepší rozlišení fotografií a celkové zjednodušení webu.


Pokud se vám líbí fotky na stránkách či máte námět na focení dejte vědět třeba přes zprávy nebo přes FB.